Za svůj dlouhý život vystřídal řadu partnerek. Rozporný vztah k ženám zaznamenával v proměnlivých zobrazeních.
V roce 2004 pět set osobností britského výtvarného umění (malíři, sochaři, kritikové, kurátoři) nezávisle na sobě hlasovalo o tom, které dílo nejvýrazněji ovlivnilo moderní výtvarně uměleckou tvorbu 20. století. Druhé místo obsadil obraz Avignonské slečny. Pomiňme fakt, že ankety o nej… dílo v oboru umění jsou sporné, neboť umění není sport, kde jsou výkony měřitelné.
Zobrazeny jsou prostitutky z ulice Avignon. Obraz obsahuje řadu znaků revolty pětadvacetiletého tvůrce proti tehdejším pravidlům i tradici umění malby platné od renesance. Autor odmítá napodobení reality, neguje zpodobení krásy a harmonie; obraz je záměrně nelíbivý, jeví se nedokončeným. V některých rysech dílo předznamenává malířský kubismus – ostré hrany, zlomy v tvarech; prostorové vztahy jsou zkresleny.
Výtvarníkovo tvůrčí vyznání
Picassovy komentáře naznačují instinktivní rysy jeho činnosti. Řekl: Jak můžete čekat, že divák prožije můj obraz stejně, jako jsem ho prožil já? Obraz ke mně přichází z velkých dálek. Kdo řekne, z jaké dálky jsem ho vytušil, uviděl, namaloval? Jak může někdo vstoupit do mých snů, instinktů, myšlenek, které tak dlouho uzrávaly, než přišly na denní světlo a především jak někdo může z nich pochopit, co jsem udělal možná proti své vůli? Již příští den nechápu, co jsem vytvořil (rozhovor s Christianem Zervosem r. 1935, in: Alfred H. Barr Jr.: Picasso, Fifty Years of his Art. Museum of Modern Art New York 1946). Je zde výstižně formulována podstata tvůrčího procesu jak jej popisují různorodí modernističtí autoři. Zároveň jsou v tomto vyznání otázky cílené k uměleckým kritikům, ale i k laickým divákům.
Picassovy ženy
Životopisci zaznamenali, že Pablo Picasso (1881 – 1973) se ve svém životě neobešel bez žen. Potřeboval je jako milenky, ale také jako modelky i múzy. Za 77 let výtvarníkova soužití s ženami jich oficiálně bylo sedm až osm. Picasso jako už zkušený starší muž prý řekl: Pro mne jsou jen dva druhy žen – bohyně a/nebo rohožky. Distance mezi označením nebeské a přízemní bytosti je extrém a munice pro jakýkoli vztah mezi mužem a ženou.
Je obvyklé, že výtvarník, když objeví svůj výtvarný jazyk, tj. styl, zpravidla si ho drží a rozvíjí. Picasso proslul tím, že styly měnil. Obměňování stylů je tak možným výrazem tvůrčího pnutí ze životních dramat. Předkládám výběr několika málo Picassových obrazů, kde je zaznamenána podoba žen se kterými různě dlouhou dobu žil.
Olga Chochlovová byla tanečnice, se kterou Picasso žil 20 let. Portrét názorně dokumentuje, že Picasso uměl malovat i popisně realisticky.
Konflikty, které mezi Olgou a Pablem narůstaly, vyplývaly z jejich velmi odlišných životních stylů. Někteří interpreti se domnívají, že vřískající biomorfní figura obklopená výraznými barevnými kontrasty je groteskním ztělesněním malířovy partnerky.
Jednou z velkých umělcových lásek byla Marie-Thérese Walterová. Seznámil se s ní, když jí bylo 17 roků, jemu bylo 46 let. Výstižnou podobu spící milenky malíř realizoval suverénními křivkami a střídmou barevností.
Fotografie naznačuje ženino poměřování vzrůstu dvojice partnerů; Picasso měřil 163 centimetrů.
V mezidobí 1936 – 1944 žil malíř ve vzájemně inspirativním vztahu se surrealistickou fotografkou Maarovou. Portrétní akcent oka ženy je poctou jejímu nadhledu a bystrému úsudku.
Poslední mezi Picassovými múzami, která s ním žila až do jeho smrti, celkem 20 let, byla Jacqueline Roqueová. Byla malířovou vděčnou modelkou pro více než 400 obrazů. Výjev působí jako ilustrace k pohádkovému orientálnímu příběhu.
Opomíjený klíč
Psycholožka Alice Millerová (1923 – 2010) na výstavě pozdního Picassova díla v Basileji hledala stopy umělcových dětských traumat. V jedné z biografií našla nové informace. Když byly dítěti Pablovi tři roky, postihlo Malagu ve večerních hodinách zemětřesení. Rodiče i s dítětem se před nebezpečím uchýlili do cizího domu. Dva dny po otřesech tam Pablova matka porodila jeho sestru Lolu. Po ochromení ze zemětřesení byl chlapec přítomen jinému šoku – zrození sourozence. Úzkost z dříve prožitého se u Pabla znovu objevila, když začal chodit do školy. Před povinností unikal do nemoci. Radost nalézal jen v kreslení. Ve více než osmdesáti letech Picasso vzpomínal, jak ve škole nedokázal odříkat abecedu bez zakoktání a divil se, že se naučil číst, psát a hlavně počítat. Millerová v prožitých traumatech raného dětství nalézá klíč k porozumění proporčním i tvarovým odchylkám figur v Picassových obrazech. Osamělost umělce je jako osamělost dítěte: jeho pozdější obdivovatele nezajímají jeho traumata, ale pouze výkon (Alice Millerová: Zemětřesení v Malaze a malířský pohled tříletého dítěte – Pablo Picasso; in Opomíjený klíč, NLN 2001).
