Kvaziproroci spasiteli a šilhavá duše

Blázen: Inkoustové zpitomělí, co jste mleli lárum fárum, žrali stehnás koroptvárum a chcali jste po kostelích (Gil Vicente: Hra o pekelné lodi, 1516).

V roce 1961 téměř šedesátiletý Američan napsal šestaosmdesátiletému psychologovi Carlu Gustavu Jungovi dotaz, zda je někde nějaké místo, kde by uplatnil své znalosti v pomoci světu. Jung necelé čtyři měsíce před úmrtím sdělil, že odpověď není snadná: Není vyloučeno, že Vás klame nevědomí, protože nechce, abyste svou energii použil na vnější účely. Nejprve je třeba uspořádat sám sebe a nesnažit se hledat vlastní nedostatky u svých bližních. Nerýsuje-li se žádná možnost, jak byste mohl světu pomoci, pak to znamená, že byste do pořádku měl uvést vlastní zahradu (C. G. Jung: Briefe III. Walter 1980; překlad Rudolf Starý. In: Bollingenská věž 2/90, časopis pro analytickou psychologii). Jung ve svém učení život člověka obrazně přirovnával k zahradě, pod níž jsou podzemní proudy nevědomí. Pokoušet se udělat pořádek ve vlastní niternosti je jednou ze sociálně nejprospěšnějších činností. Součástí sebepoznání je nahlédnutí do nižší, méněcenné části vlastní bytosti. Jung připomínal, že každý z nás má svůj stín, a čím méně si ho uvědomujeme, tím hustější a černější bývá.

Kvaziproroci spasiteli?

Čas od času se vynořují adepti prorokující zkázu světa i lidí a cítí se povoláni být zachránci. Dnes část finančníků/spekulantů vypisuje prémie v dostizích trojských koní, aby skrze ně mohli ovlivňovat společenské dění  podle svých pokrokářských představ (sebechvála v The Guardian).

Napodobeniny zachránců: Klimatická aktivistka, které nejmenovaní zloději ukradli dětství, ale někteří politici spolu s mediálními kolotočáři a s dovolením jejích rodičů ze záškolačky zobchodovali maskota. Kukla (křičí): Já hlásám obrodu světa! Otec Lumek říká Tulákovi: Ještě nezralá. Není k ničemu, co? Kukla: Já něco stvořím! Lumek (mohl by to říci i herec-otec  S. Thunberg): Ba, je to starost vychovávat děti. Velká starost, že? (Josef a Karel Čapkové: úryvek dialogu v komedii Ze života hmyzu, 1921).

V roce 2018 se vylíhla Extinction Rebellion (XR), Rebelie proti vyhynutí, mezinárodní hnutí hlásící se ke krajní levici a bojující proti kapitalismu. Český klon XR byl od počátku živený přiznanými financemi z USA, které přetekly přes ústředí rebelie v Londýně. Důležitým prvkem protestů je jejich nelegálnost (např. blokování veřejné dopravy), říká mluvčí Veronika Holcnerová, IT developerka. K otázce, co XR chce, řekla: Je to jednoduché. Nenabízíme řešení, protože nejsme odborníci…snažíme se společnost posunout k řešením, která existují. Na námitku, zda to není alibismus, mluvčí řekla: Je to čistá demokracie… Hm, nelegálnost protestů bez nabídky řešení je čistá demokracie? Ó, jak svůdný je opiát rebelie; spíše chaosu!

Scénka z komedie: Šplhoun Hujer postrčený večerními studenty-poťouchlíky je pověřen kontrolou dodržování nástupu jejich vyučujícího do výuky, zaklepe na dveře kanceláře a po vstupu říká: Soudruhu profesore, za minutu bude zvonit. Pedagog: A co má být? Hujer (ťuká na hodinky): Už začne hodina. Je čas, musíme jít! Jak a co asi odpovídá profesor politologie Fiala, jenž vyhlašuje, že chce být příštím volebním premiantem, když ho úkoluje nejen v politice nedoučený mládežník ze spolku Milion Chvilek (MCh)? V současnosti nevolený spolek vládě ČR tu a tam dělá pouliční opozici a řádně zvoleným, dnes bezradným opozičním partajím „demokratického bloku“ v Parlamentu vymezil roční ultimátum, aby se sjednotily; i českou společnost chce MCh prý sjednocovat, ale dosud netuší, že kolektivní program anti-Babiš je pastí s opačným účinkem.

Co společného mohou mít uvedené „vzory“? Finančníci/spekulanti nabízejí projekty, do jejichž čel občas vybírají jedince bez odborných i praktických dovedností a životních zkušeností; osoby nevybavené k životním rolím vůdců jsou zákulisně ovladatelnější. Když projekty masivně podporuje reklamokracie s mediokracií i část kulturní fronty, začnou se houfovat stoupenci. Sítěmi svolané masy bývávají soudržné nejen skálopevným přesvědčením, že jsou mravně vyspělejší a povolanější, aby ze své nadřazenosti výkřiky, např. o hloupých voličích, probudili a rozhýbali tzv. demoralizovanou společnost (rozsáhle o jevu v knize Masa a moc; Elias Canetti).

Šilhavá duše

Ve vyhraněné české společnosti (tábory My a Oni) se hledají viníci nespokojenosti se stavem politiky. Ve veřejném mínění moralizátorů, povrchních sudičů, jsou frekventované protichůdné dvojice pojmů dobro – zlo, pravda – lež. Hojně moralizují zbožňovatelé nadvlády nad občany. Friedrich Nietzsche ve své podstatné polemice Genealogie morálky (1887) morálku studoval v historickém vývoji a v kontaktu s lidskou psychikou, s důrazem na roli nevědomí. Zjednodušeně – jedna morálka vzniká u vládnoucí vrstvy (majetní, mocní, vznešení). Panstvo vnímá své vlastnosti jako dobro. V protikladu odlišné vlastnosti obyčejných lidí chápe mocenská elita jako nízké, špatné a nežádoucí. V opačném střehu ti dole vnímají chování elit jako zlo a své vlastnosti posuzují jako dobré (k rozlišení užívá myslitel označení „panská a otrocká“ morálka). V reakcích na morálku se objevuje resentiment. Je komplexem zahrnujícím rozptyl emocí (hněv, nenávist, nepřátelství), spolu s tím pocit nemožnosti si zmíněné emoce odreagovat na osobách i společnosti a rovněž pocit prožívání bezmoci.

Při hledání viníků své vlastní nespokojenosti mívá jedinec klamnou představu, že když o druhém tvrdí, že je zloun, tak on sám je dobrý. Zlo není kategorie hodnocení, nenese význam.  Nietzsche píše, že člověk resentimentu není ani upřímný, ani naivní, ani sám k sobě čestný a rovný. Jeho duše šilhá (Genealogie morálky, s. 29; překlad Věra Koubová. OIKOYMENH 2019, 2. opravené vydání). Šilhavé duše jsou opojené řečmi o pravdě, jenže ta se obyčejně nepřekrývá s poslední intelektuální módou ze směrů vanoucích větrů. Odpověď na rozhodování, jak nebýt „šilhající duší“ je, být nestranným.

V perexu text z portugalštiny přeložili Jiří Pelán a Vlasta Dufková.