O pozoruhodném městě usazeném v členitém terénu, v němž se třikrát ohýbá tok Vltavy, napsali v různém čase pisatelé v roli poutníků. Například: Karel Hynek Mácha v létě r. 1834 při vandru do Itálie, Karel Čapek o devět desetiletí po Máchovi a třeba i Ladislav Stehlík v cestopisu Země zamyšlená 3 – Šumava, 1970.
V Literárních novinách v r. 1993 teatrolog a mediální kritik napsal o konferenci teoretiků divadla konané v onom městě „pod věží z nejvěžovatějších“ post-divadelní glosu. Jako další účastníky i jej nadchl interiér zámeckého barokního divadla (z nejstarších zachovaných v Evropě). Rozzlobilo ho, že káva na náměstí byla dražší než v Praze. Justovně připsal, že jím navštívené maloměsto je teatrální. Avšak teatrální, tj. přepjaté, vyumělkované bývávají řeči, gesta a chování lidí, nikoliv seskupení domů do celku měst/a.
Divadlo se provozuje večer a v prosincových dnech před Vánoci se brzy stmívá. Procházel jsem opakovaně nejmenovaným městem, jež poznávám přes půlstoletí. Při večerním nasvícení jsem se pokoušel najít možné divadelní scenérie míst, která mají v denním světle rozdílný výraz.
Místo zvané Tramín. Stavby okolo jsou bývalé kláštery minoritů a klarisek založené od poloviny 14. století Rožmberky. Společný klášterní kostel má po pozdější přestavbě barokní rysy (viz štít). Okolo budov bývával hřbitov. Po nedávné revitalizaci jsou v areálu od sklepů až po půdní prostory instalovány kulturně historické expozice dřívějších řemesel a umění.
Z okraje Lazebnického mostu pohled na část církevního návrší, jehož část od 80. let 16. století do poloviny 17. století zastavěli jezuité. Vlevo bývalý jezuitský seminář, dnes regionální muzeum. Vpravo s renesančními štíty bývalá jezuitská kolej. Po jejím zrušení využíváno jako kasárna a od konce 19. století bylo v místě středisko kulturního zázemí české menšiny města; dnes hotel Růže. Dole domy v ulici Parkán v povodňovém území.
Opačný výhled z Lazebnického dřevěného mostu směrem k Hornímu hradu na skále.
Bývalý městský mlýn v obvodu Vnitřního města na okraji Široké ulice. Věž bývala sýpkou, nikoli částí hradebního opevnění.
Město nejsou jen domy, ale i příběhy lidí. V Široké ulici Vnitřního města je dům Antona Michaela z Ebersbachu. Alchymista ve službách Viléma z Rožmberka při jeho sňatku s paní Polyxenou z Pernštejna slíbil pánovi elixír života aurum potabile (pitelné zlato). Uživatel brzy zemřel a balamutil vsazený do vězení déle nepřežil. Třípatrový dům má půvabný kamenný portál. Podle legendy v domě strašilo. A co současné večerní podsvícení poutačů ?
Okraj letité Rybářské ulice na břehu Vltavy při úpatí dřívějšího předměstí jménem Plešivec (německé označení Flehberg, Vrch proseb; zlidověle Fleperk). Ulička je v povodňovém území.
Světlo a tma tvoří duální systém ve zjednodušené symbolice stavěný protikladně (např. patriarchální kultury chápaly světlo jako „mužský“ a tmu jako „ženský“ prvek). Pozorněji viděno, světlo je vnitřně rozmanité a těká, křižují jím stíny. Různé plochy odrážejí více svitu, jiné méně. Ačkoli se nám moralisté snaží vsugerovat protichůdnost, světlo není setrvale přímým opakem tmy, ono v ní bliká. Na pevných objektech staveb můžeme zahlédnout jemné přechody svitů ve fázích stmívání na konci dne, anebo z temnoty zásvity rodícího se dne. Josef Sudek, mistr černobílé fotografie, řekl o své zkušenosti se světlem: První věci, co jsem dělal, jsou postaveny na velkých kontrastech ploch, které jsem zcela nezvládl. Tehdy jsem ještě nevěděl, že všechno je ve stínech (noviny Výtvarná práce, 60. léta 20. století).
Míříme do areálu hradu. Zámecké schody nahoře s prampouchem (rozpěrný oblouk v mezi stěnami uličky); na jeho vrcholu bývala krytá chodba ze zámku do klášterů).
Zámeckou věž krasavici projektoval Baldassare Maggi z Arogna na gotickém základu mezi prvním a druhým nádvořím. Míním, že půvab stavby je v uměřenosti, proporcionalitě i harmonii částí, tedy výraz renesančních ideálů.
Třetí nádvoří Horního hradu s budovami šlechtické rezidence. Chodba směřuje ke čtvrtému nádvoří a v průhledu i k poslednímu.
Páté nádvoří hradu se nalézá za Plášťovým mostem se stavbou barokního zámeckého divadla budovaného od r. 1682.
Nad Plášťovým mostem ze zámku vedou tři kryté chodby. Nejvrchnější směřuje do zámecké zahrady. Spodní chodba spojuje Maškarní sál se zámeckým divadlem.
Celek Plášťového mostu s krytými chodbami z Jelení zahrady. Mezi skalami býval dřevěný spouštěcí most, v 18. století jej nahradil zděný. Působivě nasvícená forma připomíná římský akvadukt.
Závěrem několik náhledů na večerní město z různých stran. Turistův fakticky „povinný“ snímek s dominantou hradu a částí podhradí Latrán od východu.
Stavby Horního hradu na skalním ostrohu jsou nepřehlédnutelnou masou viděnou z Vnitřního města; dole střechy domů v ulici Parkán.
Vnitřní město ve zhuštěné zástavbě na malé ploše poloostrova obtékaného Vltavou. Ve výseči od severu nad městem dominuje kostel sv. Víta. Nejvýše vpravo na Křížové hoře svítí barokní kaple.
Můj oblíbený výhled na město Český Krumlov od jihu nad Plešiveckými schody.
FESTINA LENTE, pospíchej pomalu (dobrá rada vytrvalým chodcům) bylo oblíbené rčení pana Viléma z Rožmberka. Pro všechny lidi podnět s dalším významem citovaného úsloví: JEDNEJTE S ROZMYSLEM.
Fotografie: Zdeněk Hosman