Tempo: Živě ad libitum

Letěly kurviry nad horama, mávaly vesele ručičkama. Ať to fičí, ať to pádí, vezmem to od leva staří, mladí. Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande (upravený text písně Jarka Nohavici).

Naši rodiče, bytostní venkované, hudebníky nebyli, ale nám dětem, sestře Janě i mně, umožnili výuku hry na hudební nástroje. Sestra se naučila hrát na citeru (dnes už zapomenutý hudební nástroj) a akordeon. Já jsem čtyři roky vrzal na housle. Učitel matematiky, zároveň vzdělaný hudebník, který na základní škole naší domovské obce vedl žákovský pěvecký sbor a spoluorganizoval májové koncerty, pro naše sourozenecké duo (citera a housle) transponoval mozartovský menuet.  Veřejně jsme zahráli v kinosálu pošumavské obce v roce 1960.

Kolem r. 1975 mi jedna paní pověděla, že při břehu řeky Malše v místě Kozákův Mlýn u Velešína v létě táboří parta pražských hudebníků. Přítel té paní hledal příležitostného houslistu pro večerní a noční muzicírování. Zvědavost byla silnější, než moje tehdejší hudební zdatnost; vyjel jsem na obhlídku i s houslemi. Když mne Pražáci vyzvali: „Tak něco začni,“ strnul jsem (vstupní prověrka způsobilosti?). Řekl jsem, že hraju hlavně lidovky.  „Nevadí, hraj!“

Přehrál jsem první sloku písně Ten třeboňskej můstek a už se přidávaly další nástroje. Setmělým údolím zněla delší spontánní improvizace s několika sóly na motivy lidové písně.

Trumpetistu (na obou fotografiích muž vlevo) jsem znal z TV vysílání. Hrával v Orchestru Karla Vlacha. Na housle jsem v létě 1976 vrzal sotva průměrně, ale pražští muzikanti mne opět pozvali.

Dudání

Na Mezinárodním dudáckém festivalu ve Strakonicích jsem byl jako posluchač a fotograf poprvé v roce 1978. Zvuky dud mě očarovaly. Odkoupil jsem nehrající nástroj a v Domažlicích mi ho zrenovoval mistr dudař Jakub Konrády. Učil jsem se hrát sám podle sluchu z gramofonových nahrávek dudáků. Od počátku jsem cvičil hodinu denně. V r. 1981 za mnou přišla paní učitelka z hudebního oboru tehdejší lidové školy umění. V přípravné hudební výchově se předškoláci mimo jiné seznamovali s hudebními nástroji. Učitelka zaslechla, že hraji na dudy a pozvala mne, abych je žákům předvedl. Přišel jsem a vyprávěl legendu o pravděpodobném vzniku dud. Nástroj jsem rozebral na díly, pojmenoval je, vysvětlil mechanismus hraní a na závěr jsem zadudal i zazpíval. Po týdnu učitelka hlásila, že má čtyři malé zájemce o výuku hry na dudy.  Navrhla, že se třídou nacvičí sborový zpěv pěti dudáckých písní a společně je předvedeme rodičům žáků na konci školního roku, jak bylo v hudebce zvykem. Čtrnáct dní před vystoupením paní oznámila přesunutí akce ze sálu školy na Malou scénu Domu kultury v Českých Budějovicích. Účast jsem odmítl, načež pedagožka argumentovala zklamanými dětmi. V den D jsem s obavou vešel na pódium. Sbor dětí s dirigentkou byl slavnostně naladěný. V zadních řadách hlediště jsem uviděl zkušené učitele hudebního oboru a leknutím mi vypadly pojistky; zapomněl jsem, kterou písní náš program začíná. Chviličky trapnosti se jevily nekonečnými. Pomalu jsem napumpoval měch a v krizi zadudal předehru písně: Nestarej se, ženo má, že my nic nemáme, zabijeme komára, masa naděláme…

Na podzim roku 2002 mě přemluvil kamarád ze Šumavy k dudání na vernisáži obrazů v soukromé galerii v Německu. Vůbec poprvé jsem vystoupil v dudáckém kroji. S chutí se mnou česky zpívalo několik Bavoráků z okolí, trvale tam usazených Čechů. O akci referoval pasovský deník včetně fotky.

Muzicíruji příležitostně – veřejně i mezi přáteli. V hlučnějších sešlostech hraji na mandolínové bendžo, je zvukově řízné. Pro komornější prostředí volím mandolínu. Na oba nástroje drnkám přes 35 let (o úrovni nejen hraní rozhodují píle a vztah, ne počet roků). V roce 2019 jsem si s partou Flinkové dvakrát fajnově zahrál v krčmě. Chlapíci mají pestrý repertoár: folk, country, trampské i jiné písně. Když kapelník bez předchozího upozornění zvolal: Bendžo, sólo!, v hráčské euforii pro flinkání nebyl čas.

Po čtyřiceti letech jsme s kamarádem Jaromírem obnovili naši zdárnou souhru v duu kytara a mandolína. Při budoucí secvičné mezi prvními inovujeme píseň Jarka Nohavici, jejíž první sloka je citována v úvodu blogu (Letěly bacily /2010/; bacily nahrazeny mým novotvarem kurviry). Druhá sloka nás povzbuzuje: Takových kurvirů už tu bylo, přece nás ještě nic nezlomilo…

Fotografie: archiv ZH 3x. Z. Hosman 1x, J. Soukup 1x.