Pozoruhodný terén byl osídlený v pravěku, pak i ve středověku. Letmý pohled do historie a pozvánka k výšlapu do přírody.
Místo Dívčí Kámen se nachází při severozápadním okraji geomorfologického celku Novohradské podhůří. Rámcově vyznačeno známými lokalitami – dle turistické mapy: 6 kilometrů severně od Zlaté Koruny (cisterciácký klášter založený r. 1263) a 10 kilometrů severovýchodně od Českého Krumlova.
Historiografie místa
V kličce Křemžského potoka, poblíž jeho soutoku s řekou Vltavou, se zdvíhá skalnatý vrch, který byl osídlený v mezidobí starší doby bronzové i v přechodu do její střední části (asi 1500 roků př. n. l.). Svědčí o tom nálezy z archeologického průzkumu prováděného J. Poláčkem z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích v období 1962 – 1976. Dívčí Kámen je jedna z nejprozkoumanějších výškových lokalit v jižních Čechách.
V roce 1349 se císař Karel IV. odměnil za vojenskou i finanční pomoc, když čtyřem bratrům Rožmberkům – Petrovi, Joštovi, Oldřichovi a Janovi vydal povolení, aby směli a mohli castrum quoddam in regno Boemie Dyebchzi-kamen in vulgari boemico nuncupatum. Místo pro hrad mělo odedávna název Dívčí kámen, ale Rožmberkové dle tehdejší módy změnili pojmenování na německé. V listinách se tak objevují složeniny: Maidenstein, Meydšteyn, Maidštejn, Menštejn; německé slovo maid je básnický výraz pro dívku. Na místě dřívějšího pravěkého hradiště vyrostl zakrátko hrad. Jeho délka je 210 metrů, včetně předhradí.
Rekonstrukce hmot hradu (podle náčrtu Dobroslavy Menclové, kresba Petr Chotěbor; repro sborník Dívčí Kámen, s. 66, 2004).
Hrad byl obýván necelých 200 let. V roce 1506 byl plánovitě opuštěn a roku 1541 je uváděn jako rozbořený. V centru panství, tj. v Krumlově, se území před polovinou 16. století v rámci reforem ocitlo na periferii zájmu hospodaření Rožmberků.
Zde mnou prezentovanou krajinu navštěvuji opakovaně. Okouzluje mne její příroda. V roce 1952 bylo místo vyhlášeno státní přírodní rezervací; v současnosti má rozsah necelých pět hektarů. Předkládám výběr ze svých fotografií.
Umístění zříceniny Dívčí Kámen v krajině, pohled od jihozápadu.
Zbytky hradu ve spojitosti s terénem působí monumentálně.
Na konci přehradí je horní vstupní brána.
Celkový pohled od východu z předhradí k obytnému jádru. Vlevo brána, vpravo prostor dvora purkrabství, nejvýše zbytky paláce.
Nejstarší část hradu – torzo třípatrového palácového objektu budované v desetiletí 1350-60.
Nádvoří mezi dvěma obytnými paláci se zbytky zdiva.
Na základu skaliska hradební zeď odolává působení přírody.
Pozdně odpolední meditace v Přírodní rezervaci (PR) Dívčí Kámen.
Hradní komplex v podhledu z jižní strany.
V PR Dívčí Kámen, v sousedství zříceniny hradu, je působivým geomorfologickým jevem výchoz rekrystalizovaného granulitu o výšce asi 60 metrů. Šíře skály je jen několik málo metrů. Ostroh vznikl pradávným působením erozivní činnosti potoka i řeky. Skála viděná z hradu.
Hned pod hradem, na břehu Křemžského potoka, se v trávníku nově vynořil vyšlapaný labyrint.
Před vstupem do zříceniny hradu je na dřevěném sloupku pod plexisklem přišroubován obyčejný teploměr. Vedle je fiktivní popis středověké meteorologie; leč provaz k předpovědi občas chybí…
Hrad v nadhledu z okraje keltského oppida v Třísově. Kastelolog Tomáš Durdík (1951 – 2012) napsal: Jádro Maidštejna představuje jeden z nejvýstavnějších, nejrozměrnějších a nejnáročnějších objektů toho druhu. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších šlechtických novostaveb doby Karla IV. v zemi.
Romantická scenérie torza hradu nad řekou Vltavou.
Proč je kámen / Kámen Dívčí?
Neexistuje věrohodný doklad, který by původ pojmenování místa objasnil. Bájeslovci mohou fabulovat dle svých předchůdců, například o kráskách, láskách i o rituálních obětech dívek na hradišti, anebo na skále…Turisté vracející se do námi oblíbeného terénu domácky říkají: „Jdeme na Dívčák.“
Literatura:
Dobroslava Menclová: České hrady, 2. díl; Odeon Praha 1976, 2. doplněné vydání.
Dívčí Kámen, přírodní rezervace a historický vývoj osídlení. Sborník příspěvků ze semináře r. 2002 v Českém Krumlově. Vydala obec Křemže 2004.
Novohradské hory a novohradské podhůří, příroda, historie, život; kapitola Hrady – T. Durdík. Baset 2006.
