Radost z mikrokosmu

Před zimním slunovratem denní světlo ubývá.  Než nastane obrat, může být přísvitem letní zářič pro zrak i duši…

V bylinné části naší zahrady každoročně rozkvétá trvalka pojmenovaná latinsky echinacea purpurea, třapatka nachová. Latinský název je odvozen ze slova  echinus = ježek (echinatus – ježatý, ostnitý), trefného označení květenství v podobě kuželovitého květního lůžka, tzv. terče. Echinacea je léčivka a výrazná nektarodárná rostlina, vysoká je mezi 110 – 130 cm. Ve slunných červencových dnech bývají květy plně obsazeny hmyzem, nejvíce motýly a čmeláky, ti mají potřebně dlouhé sosáky. Přilétají i včely a nasávají při okrajích. Můžete-li, vysaďte si na zahradě echinaceu purpureu. Sobě pro radost i krásu; též k užitku hojně přilétajícím hmyzím hostům…

Jsem obdivovatel kreativní přírody. Amatérsky se pokouším o rozlišení jednotlivých skupin hmyzu, zde motýlů, ti jsou v souboru fotografií nejpočetnější.

Kvetoucí Echinacea purpurea.

Babočka admirál (Vanessa atalanta).

Babočka admirál, spodní strana křídla.

Babočka bodláková (Vanessa cardui).

Babočka bílé c (Polygonia c-album).

Babočka kopřivová (Aglais urticae).

Babočka paví oko (Inachis io).

Perleťovec stříbropásek (Arginnis paphia).

Okáč luční (Maniola jurtina).

Okáč prosíčkový (Aphantopus hyperantus).

Žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni).

Shledání dvou baboček.

Duet, nikoli duel čmeláků zemních (Bombus terretris).

Včela medonosná (Apis mellifera).

Drvodělka fialová (Xylocopa violacea); rozměrově největší evropská samotářská včela.

Kulturně historické dědictví

Motýl je v mnoha kulturách symbolem střídání, proměny, krásy i pomíjivé radosti. Pro přelétavost a „nestálost“ byl přiřazován k vílám, amoretům (okřídlené dítě; odvozeno z figury bůžka lásky Amora) a géniům (bytosti chránící člověka). Motýl rodící se z kukly byl antickými autory považován za symbol duše osvobozující se z těla. Hlavně v době helénismu se zobrazuje na stěnách hrobek. Motiv motýla byl módní na některých náhrobcích také v 19. století.

Motýlí křídla, jako určující znaky, mívají některé bájné bytosti: Psýché (duše), Hóry (bohyně ročních období a řádu v přírodě i ve společnosti), Zefyros (západní vítr, ochránce rostlinstva) či řecký Hypnos (bůh spánku), římský Somnus (bůh snů).

Moudrý člověk se nemusí bát ničeho, ani smrti, ani bohů, ani osudu, ani lidských zákonů. Pokud neusiluje o nic jiného než uvážlivý životní klid, rozkoš jemně prozářenou světlem rozumu, může dospět k cíli, k blaženosti, ke GALÉNÉ TÉS PSYCHÉS k „tišině“ duše (Eugen Fink, filosof; z přednášky Zahrada Epikurova r. 1968).

Užité prameny:

Heiko Bellmann: Hmyz. Euromedia Group, k. s., Praha 2015

Hans Biedermann: Knaurs Lexikon der Symbole. Droemer Knaur, München 1989

Eugen Fink: Oáza štěstí. Mladá fronta, edice Váhy, 1992

Kolektiv autorů: Slovník antické kultury. Nakladatelství Svoboda. Praha 1974

Fotografie: Zdeněk Hosman