Otevřená svědectví z disentu k převratu 1989

Jak dva bývalí chartisté promluvili kriticky k aktivitám disentu v minulosti, ale i k převratu v listopadu roku 1989…

Mezi úvahami k listopadovému dění v roce 1989 mne zaujaly poznatky aktérů zevnitř domácího i zahraničního odporu. Ze soukromých archiválií jsem vybral rozhovory dvou signatářů Charty 77. Útržky uvádím do nutných spojitostí. (Obrazový doprovod zvětšíte kliknutím).

V soupisu Státní bezpečnosti v roce 1989 pro komunistické vedení se konstatovalo, že v jádru československého disentu bylo padesát až šedesát lidí, aktivních podporovatelů po celé republice bylo maximálně 600. Byli jsme absolutně izolovaní, řekl chartista Jan Urban (zdroj 1/ dole). Společenství Charty 77 sdružovalo převážně levicové intelektuály z pražského prostředí. Různým lidem, kteří o Chartě věděli, vadilo, že v občanské iniciativě je větší počet bývalých komunistů. Komunikaci uvnitř českého disentu poznal představitel socialistické, avšak nekomunistické a nemarxistické opozice, historik Jan Tesař, který k tomu napsal i řekl: (zdroj 2/ dole)

Ozvěnu citovaných výstupů a stylu diskuse slýcháme a čteme též dnes ve výrocích některých komentátorů, „kulturní fronty“ a též mediálně vytěžovaných celebritek. Setrvalé lamentování povýšenců podle šablony – čtyři V – ubohosti spoluobčanů: věk, (ne)vzdělanost, venkovan,  voliči; vyvolává u lidí všeobecné znechucení. Cejchovaní do ghetta?

Když v listopadových dnech 1989 došlo k převratu, ukázal se výsledek připravenosti disidentů na převzetí role politiků a s tím zodpovědnosti za novou budoucnost republiky. Takto situaci popsal disident a novinář Jan Urban (zdroj 1/).

Historik James Krapfl provedl analýzu deseti tisíc letáků z listopadu 1989 a zjistil, že ústředními pojmy, se kterými se pracovalo, byla lidskost, sebeorganizace a socialismus, tedy ohlas pojmů z času tzv. pražského jara konce 60. let (J. Krapfl: Revolúcia s  ľudskou tvárou. Politika, kultúra a spoločenstvo  v Československu po 17. novembri 1989. Bratislava, Kalligram 2009).

Pamatujeme si, jak komunisté – typ kariéristé, po listopadu 89 rychle odhodili stranické legitimace a v chaosu změn využili svoji dravost, třeba v získání kapitálu z privatizovaného veřejného majetku a tím i podílu na budoucí moci.  Výrazným příkladem je Luděk Sekyra. Na vysoké škole v 80. letech fakultní šéf Socialistického svazu mládeže, komunista a dnes developer, miliardář, sametově revoluční kapitalista.

V obsáhlejším rozhovoru s L. Sekyrou odvedl kvalitní dílo reportér Petr Kolář (zdroj: MF Dnes, 20. – 21. 12. 2014).

Nepřipravenost disidentů byla výhrou pro mašinérii Státní bezpečnosti (StB). Minimálně přes dva měsíce probíhala pod jejím dohledem nezákonná skartace dokumentů. V konci listopadu 1989 byla zřízena parlamentní komise k vyšetření událostí 17. listopadu. O pátrání sepsal zprávu člen komise, tehdejší VŠ student Václav Bartuška v knize Polojasno. Zmiňuje, že hra Státní bezpečnosti zůstává skrytá. Z jednání 12. 3. 1990 zapsal svou řeč ve sporu s dalším členem komise Daniszem. Bartuška: Víte, jakej to na mně dělá dojem? Že tuhle slavnou revoluci připravil Lorenc ruku v ruce s Hegenbartem a dalšíma partajníkama a že se předem dohodli s některýma lidma v opozici. Protože vy (osloven Josef Danisz, právník V. Havla, signatář VONS; r. 1986 se zavázal ke spolupráci s StB; in Jaroslav Pažout: Trestněprávní perzekuce odpůrců režimu v Československu v období tzv. normalizace (1969 - 1989). Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2017, s. 442-3), sám víte nejlépe, že kontakty mezi StB a Chartou byly velmi intenzivní, a zdaleka nebyly jenom pracovní. Danisz křičel: Tak já ti něco povím, Vašek Havel mi tuhle říkal: „Toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro nás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet.“ To je co? (zdroj 3/ s. 174). Později na dotaz dalšího člena komise, právníka Otakara Motejla k V. Havlovi, byl jím výrok popřen s tím, že mohl Daniszovi o Hegenbartovi říci něco napůl žertem (zdroj 3/ s. 233).

Po převratu r. 1989 byli k jednání nachystáni ekonomové. Už dříve diskutovali různé teorie. Dnes to v rozhovorech připomíná Václav Klaus. Podle průběhu událostí to tak opravdu bylo; v praxi s průvodními chybami, které ekonom opakovaně zlehčuje. Od léta 1990 Klaus cestoval po okresech a mluvil o sváru technokratů s disidenty. Lidé uvítali, že jim někdo vysvětluje své představy o transformaci ekonomiky.

V rozhovoru P. Houdy historik Jan Tesař odmítl mluvit o Václavu Havlovi. Řekl, že s živým se vyrovnal a do mrtvých nekope. Historiograf ví, že je třeba překonávat zlozvyk pamětníků. Svá přítomná stanoviska  by neměli přenášet do minulých vztahů s aktéry dřívějších událostí. Důležitější než osoby, jsou jejich promyšlené a pozitivní činy ve prospěch společnosti.

Hodnota něčeho není často v tom, co se jí získá, nýbrž, co se za ni zaplatí.  Převrat v listopadu 1989 se udál bez ztráty na životech. Nesouměřitelný s tím je 17. listopad 1939, kdy němečtí nacisté uzavřeli české vysoké školy, poslali 1200 studentů do koncentračního tábora a popravili devět funkcionářů studentských spolků. Připomínejme si oběti teroru.

Veřejné zdroje citací:

1/ Zkazili jsme, co jsme mohli (rozhovor s Janem Urbanem)

2/ Po listopadu rozvoj občanských aktivit nenastal (původně v příloze Lidových novin – Česká pozice, 20. 10. 2018 byl tento rozhovor s Janem Tesařem pod názvem „Vítězný listopad skončil porážkou“).

3/ Václav Bartuška: Polojasno. Pátrání po vinících 17. listopadu 1989. Praha Ex libris 1990

Všechny tiskoviny publikované v blogu jsou ze soukromého archivu Z. Hosmana