Březen je od březosti či od břízy?
Lingvistka Jaroslava Hlavsová uvádí dvojí původ a výklad názvu měsíce. Dle prvního je označení odvozeno z přídavného jména březí. Vyplývá to ze starého faktu, že drobné hospodářské zvířectvo, zvláště ovce a kozy (dříve důležitý majetek), je v ten čas březí. Jiný výklad vychází též z přírodního dění: na jaře raší bříza; dříve se ze stromů získávala březová šťáva, uznávaný ozdravný prostředek.
Putuji předjarní krajinou a na pastvinách i u stavení pozoruji menší i větší seskupení domácích zvířat. Ta zůstávají v ohradách soustředěna okolo balíků sena. V blízkém náhledu si všímám ovčích mláďat. Ve staré češtině se jehně narozené na jaře nazývalo jěřátko, jařátko ve významu „letošní jehně.“ František Jan Vavák, písmák a kronikář (1741 – 1816), ve svých Pamětech si v jednom zápisu z roku 1789 posteskl nad tehdejší déletrvající březnovou zimou a v souvislosti s ovcemi užil výraz „jehnějí:“
Na den svatého Řehoře lenoch je prý, kdo neoře,
letos ale máme hoře, že i hnoje jsou na dvoře.
Sněhem pole se bělejí, ovčičky mdle se jehnějí,
potrava dobytku schází a čas teplý nepřichází.
(Paměti F. J. Vaváka z let 1770 – 1816. Vydavatel Jindřich Skopec; Praha 1910, strana 72). Ve výběru nabízím snímky ze dvou menších chovů ovcí.
Tmavé jehně hledalo příležitost k sání mléka a našlo ji jen krátce.
Stádečko malé jehňaty bohaté.
Chovatel nám přidal píci.
Svornost zvířat – bílého s černým.
Tmavá skvrna v popředí z předchozího snímku povstala. Zde je narozené jehně s nejistou chůzí a hlasem volajícím matku...
Shledání. Matka, na těle ještě se stopami porodu (nazýván bahnění), oddaně pečuje o mládě.
U ovcí ve vedlejší ohradě jsou kozy zaujaté potravou, až na jednu z nich...
Tváří v tvář si zvědavec prohlíží autora fotografií.
Kulturně historické dědictví
Ve Středomoří byl už v dávnověku chov ovcí velmi rozšířený; poskytoval potravu i materiál k zhotovení oděvu. Ovce je klidné zvíře, které se ve stádu dá zvládnout schopným pastýřem. Vlastnosti ovcí – nevinnost, pokora, mírnost se chápaly jako ctnosti a k podpoře svých teologických tezí si zvířecí symboliku oblíbili církevní Otcové i spisovatelé. Beránci (ovce) – ve spojení s dobrým pastýřem symbolizovali věřící následující Krista. Agnus dei, Beránek boží jako symbol Ježíše Krista byl známý už v římských katakombách; jako symbol mučednictví byl beránek zobrazený v obklíčení vlky.
Mladý beránek byl obětním zvířetem ve starověkých obřadech Blízkého východu, včetně Židů. Například Zákon Mojžíšův (Ex 29, 38 – 41, Nu 28, 3 – 4) ustanovil, že každého jitra a večera má být obětován roční beránek a v sobotu beránci dva. V dobách pohanských se zvířecí obětina stala postupně náhražkou za oběť lidskou.
Jan a Hubert van Eyckové: Gentský oltář, 1432. Střední část obrazu Klanění Božímu beránku. Dle historiků umění malíři výjev obdařili řadou skrytých významů; zdroj obrazu:http://jdem.cz/dxg555
Detail výjevu http://jdem.cz/dxbrm9
Klanění Božímu beránku v makrozobrazení
Fotografie: Zdeněk Hosman