Tak to se povedlo, moc děkuji za zajímavou "procházku".

Paní Soňo, děkuji za Váš zájem a přátelsky zdravím

Krásné snímky a poutavé povídání. O tom zvuku skal psali občas horolezci, kteří stanuli na vrcholech nejvyšších na planetě. Je tam prý úžasné ticho, takové, že asi slyší strunu svých emocí. Zvláštní, že ve vzpomínkách všech šlo o velice hluboce laděný jednolitý tón. Já nikdy nezapomenu na kosti země, které jsem viděla na šumavském Oblíku (1225 m n.m.) na samém vrcholu. Bylo to skoro jako z jiného světa. Celý holý vrchol byl prostý trávy, jen zemina, sem tam nějaká suchá travina a vyloupaná semena z šišek - a všude, ale všude kam oko dohlédlo vystupující kořeny dávno neexistujících stromů. Velké, malé, zkroucené, trčící, a všechny stříbrně šedé. Skutečně vybělené kosti země. Nikdy na ten obraz nezapomenu. Další roky to pak začalo zarůstat travou, a i když je dnes vrchol stále víceméně holý, tento dojem už se nebude opakovat. Asi až zase země "zemře". Děkuji pane Zdeňku - zdravím.

Paní Dano, děkuji za obsáhlejší diskusi a zejména za osobně prožitý příklad. Potkávání se krajinou, její částí v jistém načasování, jak zmiňujete, je určující. Umět vyhmátnout správnou chvíli (místo, čas, světlo...) Pobývejme v přírodě

Velmi pěkné, působivé fotografie a tedy přiblížení takových obdivuhodných míst, na nichž Země poodhaluje své "kosti". Na podobných místech se mi také líbí proces, při němž příroda svými živými tkáněmi rostlin postupně zarůstá a zahaluje ony "kosti Země".

Marku, děkuji za návštěvu i ocenění.

Vámi napsané též sdílím.